Minulý běh, při kterém se mi nezapla GPS a trasa se mi nezaznamenala, se mi běželo skvěle. Pravidelný dech s nádechem nosem a výdechem pusou mě držel v perfektním tempu a běželo se nádherně. Byl stejný chládek jako dnes (něco kolem 3 stupňů Celsia), ale bylo to fajn.
Zato dnes jsem se chtěl hecnout a trochu si vylepšit statistiky (směšné co?) a hned na začátku jsem to těžce napálil do rychlosti. fakt jsem se zlepšil, na jednu míli. Přesně o 0,02s. A pak to šlo rapidně dolů. Plíce nestačily brát vzduch a dostavilo se opětovné píchání v boku.
Musel jsem zastavit a v kroku se vydýchat. Byl jsem naštvaný. Sám na sebe a neměl jsem ani trochu radost z běhu. Byl jsem naštvaný na sebe, že jsem se nechal vyprovokovat a vyhecovat výsledky druhých lidí bez ohledu na své možnosti. Opětoval jsem vlastní dobrý pocit z pohybu pro prchlivou myšlenku, která tíhla k tomu, že budu lepší. Ego zvítězilo nad disciplínou a plánem.
Hecování a překonávání limitů patří k běhu a je jeho nedílnou součástí, ale ne v situaci, kdy na to prostě nemám. Takhle ten plánovaný maraton nezaběhnu nikdy.
A poučení z této situace pro mě je, že pravidelný dech a tempo je to, co mě opravdu udrží na trati. Musím se toho držet, stejně jako plánu zaběhnout si
pražský maraton.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za Váš čas a komentáře :D