Dobrá práce, špatný záznam

Mám radost. Ze sebe.

To, co jsem si stanovil pro minulý týden k "uběhnutí" jsem splnil a nebyla to ani taková dřina jak jsem očekával. Můžu s klidem říct, že jsem konečně našel tempo, které mi vyhovuje. Tempo, u kterého mi stačí dech, nohy běží bez bolesti a srdce bije jako zvon, ale samou radostí z pohybu.

Je to opravdu nutné?

Po těžkém pracovním týdnu se mi dnes běhalo docela těžce. I přes páteční relaxaci mě v sobotu dopoledne ještě stále bolí celé tělo.
V týdnu jsem si sice zaběhl 7 a 8 km (oproti dřívějším 4 nebo 5 km), dnes to ale prostě nešlo. Necítil jsem se na to.

Bořím zeď

Dnes jsem se náramně těšil. Bral jsem do ruky boty s radostí, ale taky se ztuhlými stehny ze soboty. Zpočátku to bylo tuhý jak beton. Pomohla rozcvička (jak jinak taky).
Počátek byl náročný, několik schodů a dlouhý kopeček. Přiznám se, že jsem se chtěl zastavit, ale znáte to. Chcete zastavit, ale nechcete to jen tak vzdát. Nohy těžkly, a asi v polovině běhu jsem se konečně dostal po dlouhém kopečku na rovinku. Páni, to byla ale úleva. Cítil jsem se lehce, krásně a šťastný.

Do třetice všeho dobrého .....

Povím Vám přátelé jeden krátký příběh. Ten příběh je můj.
Začalo to myšlenkou na psa a skončilo to prázdnými maskami a umělou hračkou mezi dveřmi.
Poslyšte to, co bylo mezi tím ....

Monty

.

Přál jsem si psa .... na běh, pro všední radost a potěšení. 14. února se mi sen splnil a na svět přišlo malé černé klubíčko. To klubíčko dostalo jméno Monty. Vždy, když pobíhal kolem, lehce získával přízeň okolí pro svůj vzhled i bezprostřední chování. Doslova zářil radostí a láskou ke svému okolí.