Hned při začátku jsem cítil, že to bude boj. Lýtka bolela jako čert, připadalo mi, že je mám snad z betonu. Svaly se nechtěly hýbat a mysl cítila neochotu s tím něco dělat. Po čtyřech kilometrech jsem zastavil. Nešlo to.
Udělal jsem zastávku v jedné hospůdce, kde jsem si koupil vývar játrovými knedlíčky, který v chladném počasí senzačně zahřál. Můj "výkon" mi vrtal hlavou a v hlavě mi běžela myšlenka, proč to sakra nejde.
 |
| Doplnění energie .... |
Druhá část -
A jak je to u mě normální, nedalo mi to, a vyběhl jsem znovu. V tu dobu už ale lilo jako z konve, a to doslova. Z počátku jsem si v duchu říkal, to dáš, zvládneš to. Běž dál, časem to poleví.
Lýtka sice povolila, zato déšť ani v nejmenším. Právě naopak.
 |
| 2 část běhu |
Třetí část -
Jsem promoklý úplně na kost. Všechno mokré. Brýle jsou zamlžené a přes kapky skoro nevidím na cestu ale noha střídá nohu, takže stále běžím. Teď to přece nevzdám. Teď určitě ne, když už jsem tak daleko od startu.
Když míjím lidi s deštníkama, cítím ty pohledy. jsem snad blázen že stále běžím?
Možná ano, ale šťastný blázen, protože teprve teď jsem šťastný jako blecha. Překonal jsem sám sebe, svou lenost a nechuť (i když na části).
Když jsem doběhl k zastávce šaliny, uvědomil jsem si, že to je to, co mi tak strašně moc chybělo. Pocit strašné únavy z aktivity, která mě baví, pro kterou žiji, díky které se konečně nacházím. Svaly křičely, ale mysl byla spokojená. Nadmíru spokojená
 |
| 3 část běhu |
Pravidlo-Nepravidlo č.2:
Úsměv - je upřímný dar od srdce myšlený. I malý kousek v srdci je totiž vetší než celý mocný vesmír. Věnujme tedy lidem kolem upřímný úsměv, darujeme jim tak své srdce, beze strachu, bez postranních úmyslů. Není to nutnost, ale dar. A stejně jako s dary, i s úsměvem se musí zacházet opatrně, aby se nestal samozřejmostí a automatikou.
Učím se.
Edit: 23:42, deset minut po zveřejnění sem si uvědomil, že jsem chtěl vložit ještě video :D
Validace
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za Váš čas a komentáře :D