Jedna malá šestka

Nedávno se za mnou stavila kamarádka v práci. Viděli jsme se tehdy podruhé v životě. Znali jsme se přes ten "prokletý Facebook". Skrz běžecké skupiny a jeden závod na přehradě :D :D Přišla si ke mě do práce pro kefír. Během toho vznikl velice příjemný, klidný a uvolňující rozhovor v podstatě o všem možném .... a taky o běhu. Náš společný, a prozatím jediný běh byl právě na príglu. Běžela jako maskot závodu - ve velkém, červeném srdci :D A i když nevěděla, že za ní upí jeden další srdcař (který toho měl narozdíl od ní plné kecky), náramě si to užila.

Běh je naší srdeční záležitostí :D

A proč jsem vlastně o Terezce začal psát? Z povídání vyplynulo, že za pár minut končím, a že jdeme stejným směrem. Pěšky :D 

A během chůze mi Terezz připoměla, že cestu domů nemusím prosedět v šalině. Unavený z práce a v jemném polospánku. Vždyť stačí jít kousek pěšky, rozhýbat tuhé tělo z monotoní práce a dát mu najevo, že s mou touhou po běhu to nebude mít rozhodně jednoduché. Sice jsem ještě ten večer po rozloučení s Terezz sedl do šaliny a ten kousek dojel domů, ale v hlavě už mi rostl "brouk", kterého mi tam nenásilným, ale rozhodným proslovem vsadila :D

A tím druhým broukem, který mě každé uterý a čtvrtek (zatím jenom tyto dny) žene šest kilometrů po práci domů s riflema v batohu na zádech domů, je opět příběh běžce - ultramaratonce. Je jím Scott Jurek (Facebooková stránka) a jeho kniha Jez a běhej (děkuji hraničáři za zapůjčení ....). Píše v ní:

"Vím, že jsem si vybral sport bohatý na dlouhé úseky agonie… halucinace a zvracení jsou pro mě a mé kolegy ultramaratonce asi tak běžná věc, jako zablácené trenýrky pro děti hrající fotbal. Odřeniny od oblečení, zčernalé nehty na nohou, dehydratace jsou pro nás, kteří běháme 50, 100 a více mil, jen takovým malým iniciačním rituálem. Maraton je pak poklidná předehra, kdy se můžete zamyslet a rozvrhnout si taktiku. Utraběžci mívají běžně takové puchýře, že si musí nechat vyrvat nehty na nohou aby ulevili tlaku."

"Měl jsem tehdy dvě práce, věnoval jsem svůj čas kamarádce, studoval jako jeden z nejlepších studentů a denně běhal dvě hodiny v kuse. Už mi toho volného času moc nezbývalo."

Co k tomu říct?

Copak si po přečtení takových řádků můžu stěžovat, že mi práce bere mnoho času a že "opravdu můžu jen o víkendu"? 

Tak to opravdu ne. Takhle bych se k těm ultra nikdy nedopracoval sakra. A tak jsem v práci decentně naznačil, že budu běhat z práce, aby se holky nelekly :D Moje cesta k dalekým horizontům, kterou jsem měl jako malý kluk, se prostě musí naplnit. 

Není to nesplnitelný sen v oblacích. Je to realita. 

Jen nesmím být zhnilý jako veš :D

Každý si dává na začátek roku předsevzetí o tom, co si chce splnit. Já na tyto povídačky moc nejsem, ale přiznávám, že jsem se třeba na facebooku přidal k "nějaké" březnové výzvě, v které se člověk měl zbavit své závislosti (alkohol, kafe atd.). Mrzelo mě, že ve výčtu nebyla lenost, která mě po té zvláštní zimě postihla a nechala spát.Je čas, aby nachvilku vystoupil z mého nitra ten nepřekonatelný egoušek (ego není špatná věc, pokud se nenecháte jím ovládat napořád), a trochu mi pomohl k pořádnému výkonu, jako minulý rok v běhu na Orla Perč.

A tak si říkám, že prostě jen nechci být líný, vzít sebou vše, co potřebuji a vyběhnout.  A i když to zatím nejsou dvě hodiny denně ale jen šest kilometrů, věřím, že se posouvám .....

"Jediný způsob, jak objevit své limity, je překonat je" (platí nejen pro běh)