Ona věta v nápisu je však jen pouhým přirovnáním k motoru. Řeč je o tělu běžce, které stejně jako motor auta potřebuje spalovat správné palivo, aby podávalo požadovaný výkon. Zkuste do benzínového motoru nalít naftu! Uvidíme, jak daleko dojedete a kolik Vás bude stát oprava, případně koupě nového auta. Nové tělo si koupit nemůžeme. Hlavně proto bychom měli věnovat pozornost tomu, čím jej živíme.
 |
| Ranní mlhy dokáží nejen nabít, ale také unavit ..... |
Když jsem běžel brněnský závod okolo príglu (www.vokolopriglu.cz), cítil jsem silnou únavu. Ve svalech i mysli. Než jsem v sobotu vstal, třikrát jsem odložil budík a tvář mi rozhodně nezdobil líbivý úsměv jako před runtour. Měl jsem toho poslední dobou docela dost. Nejen tréninku, ale i práce a ostatních věcí, které k našim životům neodmyslitelně patří. Tělo mi hlásilo dost, brzdi!!
Chtěl jsem dát pauzu, přiznávám, avšak naprosto nečekaně mi hraničář (kdo taky jiný, že jo :D) posílá odkaz s prosbou o společnou registraci a účastí. Chvíli váhám a pak si taky říkám, proč neudělat občas něco bláznivého, nečekaného a úplně mimo mísu :D :D Tak tedy souhlas, jdeme tam. Trať dlouhá 56 km, s převýšením 2500 m v krásném prostředí Malých Karpat (start i cíl ve vesničce Plavecké Podhradie). Po malém bloudění přijíždíme s malým předstihem na místo startu. U stadionu stojí malá nenápadná skupinka mužů (později se objevuje i jedna žena) převážně mluvících slovensky. Po krátkém rozpačitém seznámení bereme čísla, mapu a itinerář (podrobný popis trasy). Žádná mačkanice, hledání ani nadávky v tlačenici opravdu nehrozí. Je to malá komorní akce. Tím spíš mi vyhovuje.
na řadu přichází pár vtípků, mírná příprava v šatnách fotbalistů a "zchlazení" všech závodníků (celkem 30 lidí) dost silným větrem, který nás měl doprovázet po celou dobu závodu
A po krátkém proslovu a popisu trati hlavní organizátor Slavo odstartuje.
Tak, a je to, říkám si. Tvůj první ultra.
Hned na začátku se domlouvám s hraničářem na společném běhu. A hlavně to nepřepálit hned na začátku!! Zvolníme tempo a dostáváme se na spodní příčky startujících. Nevadí. Ultra není jen o rychlosti, ale taky vytrvalosti a síle vůle. A jak jsem poznal, ani výbava Vám nezaručí zdárné absolvování závodu (někteří borci dokonce běželi téměř bez vody ...).
Po pěti nebo šesti kilometrech se musíme oba kousek vrátit, protože náš společný zvyk dívat se při běhu spíše do země než na stromy (kvůli značení) nás zavedl úplně jinam. První zkušenost. Je dobré se někoho držet, nejlépe místních borců, kteří znají trasu i bez popisu. Při sběhu z prvního kopce se raduji. Tolik krásných barev v podzimních lesích Karpat. Taková radost z pohybu. Konečně žádná jednotvárná a šedá asfaltka, ale barevné listí, šumící v poryvech větru. Cítím naprostou svobodu a lehkost v pohybu. Dlouho už jsem nic tak krásného necítil. Když se s hraničářem proplétáme mezi větvemi lesa a hledáme praporky, jsme v naprosté souhře. Jako jeden člověk. I to čůrání vedle cesty přichází ve stejnou dobu :D :D
Poté se lesní cesta mění v asfaltku pokrytou listím, pod kterým se skrývá vlhkost, žlutí mloci a někdy i napadané větve. nepříjemná a docela nebezpečná záležitost .
Na jedenáctém kilometru nás čeká první občerstvovací stanice. malý stolek s iontovým nápojem, ručně pečenými koláčky, kolou a skvělými lidmi. Dvanáct euro, které jsme platili těsně před startem se neztratili a řeknu jen jediné .... velký dík :D.
Zdržíme se odhadem dvě minutky a valíme dál. Těsně za stanicí se skrývá první zkouška odhodlání. Prudký kopec, při jehož zdolávání musíme častokrát na čtyři. Přidržování za větve okolních stromů je součástí našeho boje s úhlem kopce. je to síla. Nohy šlapou přesně tak, jak jsme je naučily. jako obrovské písty parních lokomotiv a skoro to vypadá, že je nic nemůže zastavit.
Na vrcholku dost fouká. Ale slunce tento efekt zmírňuje svými hřejivými paprsky. Na vrcholu, kde se nachází železná konstrukce rozhledny fotíme kolegu, který dorazil asi třicet sekund před námi. Nepospíchá a užívá si výhledy, které opravdu stojí zato. Před námi je cesta dolů.
A tady to bohužel přichází. Silné nárazy na tvrdou zem při sběhu způsobují píchání v pravém koleni, které je neslučitelné s pohybem, proto zpomaluji, v některých okamžicích musím zastavit. jen to ne, prosím, běží mi hlavou. Chci jít dál. Fyzicky se cítím skvěle a na únavu z předchozích závodů zapomínám hned po prvních deseti kilometrech. Když se stěží dostanu dolů, bolest polevuje. je mi ale jasné, že tohle není jediný kopec, který nás čeká. Hraničář se několikrát ptá, jak jsem na tom. Zatím kývnu, že dobrý a že pokračuji dál. Běžíme kolem luk, které hrají barvami podzimní krajiny. Je to fakt krásné prostředí a jsem si jistý, že už jen kvůli němu se sem příští rok vrátím. Několikrát ucucávám z camelbaku a dávám energetický gel s příchutí jablka. Nechutná mi. Řídké, příliš sladké a celkově strašně umělé. Ale energii určitě dodává. Tak tohle se nepovedlo. Když se s hraničářem podělím slovně o tento pocit, přichází to znovu.
Silné píchnutí v pravém koleni z pravé strany, které cítím snad až pod lýtkem na achillovce. Znovu zpomaluji a dávám se jen na rychlou chůzi, tentokrát však na rovince. Druhá občerstvovací stanice je asi tři kilometry před námi. Trochu bloudíme, tak vytahuji itinerář a hledáme. Potkáváme dva kolegy, kteří nás ujišťují, že jdeme správně. Strkám papír do kapsy a běžíme dál. Z nezapnuté kapsy běžecké bundy mi vypadává telefon. Záznam byl samozřejmě ukončen (ještě že je ta Xperie tolik odolná a funguje dál). Chtěl jsem mít záznam, ale poslední dobou už to nijak zvlášť neřeším.
 |
| Aplikace Runtastic a její záznam ... |
Následuje silná křeč do stehna na levé noze a další bolest kolene. Teprve teď si uvědomuji, že mi tělo dává jasný signál, že to dál prostě nejde. ne teď a tady. Kolega mi nabízí malou plastovou lahvičku s tekutinou. prý to má zabránit křečím a bolesti. S díky a úsměvem odmítám a jdu ještě kousek dál.
Na občerstvovačce se zastavuji. Křeč odstoupila stejně rychle, jako se objevila.Bolest v kolenu nikoliv.
Za občerstvovačkou je další prudké stoupání a následné klesání. Nedám to. Vím to, přesto vybíhám. V polovině kopce to však vzdávám. Hraničář se otáčí s otázkou jak mi je a jestli to nechci ukončit. Ego říká, že bych měl pokračovat a po tom taky toužím. Zdravý rozum však vyhrává (nebo je to strach ze zranění?).
"Běž dál", houknu na hraničáře. "A hodně sil dodávám". Aspoň ty dokonči ....
Vracím se na stanici pod kopcem a žádám pořadatele, jestli by mě neodvezl do Podhradie. Jsem zklamán. Proč jsem jen neuposlechl varování, které mi tělo dávalo při dokončení závodu minulý víkend?.
 |
| Ani to nejlepší vybavení vám nezaručí dokončení závodu ... |
Když jsem dorazil do Podhradie, nasadil jsem sluchátka, pustil Davida Gilmoura (album On An Island) a lehám naproti cíle do vysoké trávy vyhřáté sluncem. Chytají mě křeče, které postupně odeznívají. Nohy dostaly opravdu zabrat.
Když dorazil první kolega, myslel jsem, že dobíhá jako první, ovšem ten mi hlásí, že zabloudil a vrátil se zpět. Bohužel se shodujeme na tom, že značení trasy nebylo úplně ok a že jsem taky s hraničářem bloudil.
Asi po půl hodině dorazil René s pro mě neuvěřitelným časem 06 :25 a pár drobných. Sedáme si do šaten, které jsou vyhřáté mnohem víc než louka. Reného chytají křeče.
Mě naprosto udivuje jeho otázka, jestli mu náhodou nezapáchají boty nebo ponožky. Neuvěřitelné. Vždyť po takovém výkonu, kdo by se divil kdyby jo. Mávnu nad tím rukou. Vidím v tom člověku takovou skromnost a pokoru, až se nad tím pozastavuji a na chvilku nevnímám.
Z přemítáni o lidech-běžcích mě vytahuje opět René s banánem v ruce. Nabízí mi ho. Mě, člověku, který svým výkonem zaostává daleko za tím jeho. S díky odmítám a hlásím, že jej potřebuje mnohem víc než já.
Po několika minutách se objevují další běžci a začíná obecná diskuze o trati, běhu a o životě celkově. poznávám, že v tomhle malém závodě je tolik senzačních kluků (neboj Verčo, na tebe jsem nezapomněl :D), že jsem strašně rád, že jsem se nechal přemluvit.
Nedokončil jsem, ale vidím zde skupinku lidí, se kterými si naprosto rozumím. A to i přesto, že se nebavíme jen o běhu..
Když se ale pomalu začalo stmívat, měl jsem docela strach o svého parťáka. Je to sice silný a odolný hraničář, ale před silným větrem a tmou se v kopcích s pokorou sklání i on. Volá mi, že neví, kde přesně je, tak mu radím, ať se vrátí na poslední občerstvovačku (to je to nepřesné značení).Později mi prozrazuje, že vlastně chtěl jen slyšet někoho známého, že chtěl psychicky podpořit, aby měl sílu dokončit. Je mi velkou ctí, že to mohl být můj hlas, když ne má přítomnost, co mu pomohlo doběhnout do cíle.
V úzké uličce fotbalových šaten ho hlasitě vítám. V jeho závěsu se drželi další dva kluci, kteří neměli čelovku. Jako správný hraničář je vyvedl z kopců, i když sám na pokraji sil. Podávám mu kelímek horkého čaje a sušenky, které si naprosto zaslouží.
Poté přichází vyhlášení vítězů, nabídka dortů a loučení s ostatními, kteří se shlukli v jedné místnosti. Pokyvují i pořadatelé.
Poté nás už pohltila jen tma. Nasedáme do auta a jedeme směr Brno. Konečně domů.
A já? Potřebuji odpočinek.
Nutný odpočinek od běhu. Nechci říct, že jej mám plné zuby, ale jsem jím přesycený.
Kdybych totiž měl porovnat své běhy minulý rok, a ten letošní (ať už závodní nebo jen tak pro radost), bylo by to jako srovnávat trabant a mercedes :D
Druhou věcí, kterou si daleko více uvědomuji je, že potřebuji změnit palivo. V některých bězích jsem si totiž připadal jak stotunový slon, který se právě přežral. Nechci tím říct, že se ze mě stane vegetarián nebo že si nikdy nedám třeba to křupavé stehno z KFC (kdo by té lahodné chuti odolal, že jo :D), ale rozhodně to chce změnu. Když si totiž uvědomím, že můj parťák celý ultra trail absolvoval díky vodě, chloleře a ječmenu, tak tomu skoro nevěřím :D
A třetí věcí, kterou nesmím opomenout, je mé koleno, které mi na tomto závodě vystavilo stopku. Bolest je jasným důkazem toho, že něco nefunguje správně. A pokud tohle varování budu ignorovat, může se lehce stát, že na to doplatím absolutní stopkou.
Bylo by jednoduché si vzít něco na bolest, to však není řešení. Přiznávám ale, že z doktorů mám trochu vítr. Nechci jít za doktorem, který mi bez vyšetření předepíše léky a pousměje se nad získanými body a splněné kvotě pro pojišťovnu.
Když jsem si večer lehal do postele a pomalu usínal, vybavoval jsem si spoustu okamžiků. Byli to úžasní lidé a skvělý den.A za to patří všem velký dík a respekt.
S podvědomým úsměvem jsem se vydal do říše snů ....
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za Váš čas a komentáře :D