Bát se nemusíš, protože s tebou tam jde i hraničář (přezdívka kamaráda, kterou si právem zaslouží), který tě doprovází nejen závodem, ale celým životem.
Bude to velký a silný.
Než se ale rozepíšu, je nutné trochu popsat to, co sobotě předcházelo (dovolím si trochu širší pohled).
Když jsem trénoval na tento závod, běhával jsem převážně sám. Někdy bez cíleného zaměření, někdy z kopce, někdy do kopce, případně rychlé nebo pomalé úseky. Ale vždy to bylo o tom, nevzdat se.
Častokrát se mi řinul pot do očí a to pálení bylo nesnesitelné. O vedru ani nemluvě.
Bez vody a vyšších cílů.
Věděl jsem, že nepotřebuji vítězit, dávat autogramy těm, co by skončili za mnou. Usmívat se na fotografy a moderátora a odpovídat na otázky tipu jak se běželo. Tyto ambice mají jiní a není na nich nic špatného.
Má inspirace je uvnitř. V mém srdci.
Jako malý klučina jsem utíkal do lesů, v naději, že se mi z hlavy vytratí vzpomínky na šikanu ve škole (příjmení a nošení brýlí je špatná kombinace pro tichého a nevzhledného kluka :D ), na nepříjemné události v rodině a na veškerou nespravedlnost světa, která se na mě valila ze všech stran.
Cítil jsem se tehdy hodně sám. Ztracen v myšlenkách a pocitech, bloumající ve snech o velkých a nekonečných cestách za horizont. S nadějí, že bude líp.
Naštěstí pro mě i tehdy v doprovodu hraničáře. Neztratili jsme se.
Přišla puberta a učňák, kouření a poflakování v různých podobách, diskotéky a pivko. Ale také první setkání s Aikidem a bojovým uměním (díky Pavle).
Chuť na to, zařadit se do elity v podobě výcviku speciálních jednotek v kuklách rostla čím dál víc. Skončilo to modrou knížkou. A zase ta nespravedlnost. Proč? Vždyť jsem tam chtěl jít a dobře makat ..... dělat svět lepším v rámci své práce.
A pak už to jelo ráz na ráz.
První stěhování do Brna, pak do Prahy, spousta vystřídaných zaměstnání, spousta nezodpovězených otázek a problémů.. V osobních vztazích, ve vztazích k lidem celkově. Kde byla chyba? Ve mě. V mém přístupu a pohledu. Tam jsem musel začít. Tam byl pomyslný kámen úrazu.
Tak jsem začal běhat. Dva tři kilometry denně, po hlučné Praze. Soustředění žádné, dech nestačil a trápení bylo dlouhé. Byl to boj, v pravém slova smyslu. Ale držel jsem to silou vůle.
Přihlásil jsem se na PIM. Běžel jsem ho. Po dvaceti kilometrech sem to chtěl vzdát. Byl jsem tuhý a bolest byla nesnesitelná. V srdci i svalech. Doběhl sem. Totálně mrtvý, zoufalý a zničený. Na celý týden dopředu. Už nikdy více, říkal jsem si. NIKDY !!!!
Přišlo další stěhování, do Brna. Podruhé.
Praha je pro mě příliš neosobní. Na druhou stranu mi v určitých ohledech otevřela oči. Konečně mám hraničáře zase poblíž. Inspirativní, i když ne dokonalá bytost, jež mě zná ze všech lidí asi nejvíc. Je super takového člověka znát. Sdílet s ním vše, co život nabízí (je nutné si uvědomit, že opravdu nejsem gay, jen si vážím těch, kteří mě trpělivě provází mým životem).
Znovu sním o běhu. Ta vytrvalost, energie a pocity euforie v cíli mě stále magicky přitahují. Čtu články, zjišťuji informace, pokládám sám sobě otázky, na které se jen stěží odpovídá.
Chci, ale copak to jde, když stále musím do práce a mám i jiné zájmy. Hledám důvody, proč ne, místo toho, aby to bylo naopak.
Pak to ale zkusím, a jdu do toho (první článek na tomto blogu). Cítím se děsně, ale myšlenka na zlepšení se mi stále drží v hlavě.
A po určitě době to přichází. Konečně. Běh se stává relaxací, terapií a dobíjecím prostředkem. Zapomenete na vše kolem a běžíte. Skoro jako v jiném vesmíru.
Jsem snílek. Vím to a uvědomil jsem si to i díky běhu. A díky běhu jsem si urovnal i spoustu jiných životních otázek. Moje životní skládačka, která mi doposud byla hodně skrytá, se mi začíná pomalu odkrývat. Její díly mi zapadají do sebe jako puzzle a já jen žasnu nad tím zázrakem, kterým pro mě život je.
Když jsem v sobotu vstával, všechny tyhle věci jsem v sobě měl a cítil je. Měl jsem je před očima a byl jsem docela nervozní. Premiéra.
Nervozitu jsem skrýval vtípky a Honza přidával ty své.
Odstartovalo to vše v jednu odpoledne.
A už to jelo. Velká masa přibližně 500 běžců. Taková energie všech těch lidí mě hnala kupředu. jelo to jako po másle. 3 km, 5 km a na 6 km začalo pršet. Říkal jsem si, že ta vyšší moc, která nad námi všemi bdí mi to vůbec neulehčuje. Má to snad pro mě být zase boj?
Držím se zuby nehty (doslovně) dívčí dvojce v modrých tričkách RunTOUR, které jsme měli ve startovních balíčcích. Běží spolu, spojené jen gumou. Je to slepá běžkyně s doprovodem. Tempo mají podobné. Ubývají mi síly, ale běžím. Přece to nevzdám.
8 km je za mnou. Dech se mi krátí. Běž, křičí srdce !!!! Mysl protestuje !!!!
Poslední kilometr, vidím cíl. Z posledních sil, které doluji ze svého nitra zrychluji a dávám posledních 100 metrů ve sprintu.
Cíl.
Když mi ve sluchátkách dohrává Jarek Nohavica s písničkou Mám jizvu na rtu (YouTube), cítím se jedinečně. Odevzdávám čip, beru z posledních sil vodu, banán a prodírám se davem. Chci jít kousek stranou. Vydechnout a nevnímat. Honza dobíhá chvilku za mnou. Tak rád jsem ho tam v tom davu viděl. Sedáme na trávu a já cítím úlevu a obrovskou radost. Šílený proud pocitů a emocí, až se mi z toho motá hlava.
 |
| Mizuno RunTOUR 2013 Brno |
Pro někoho byla RunTOUR na brněnském výstavišti další událost v životě. Pro mě to však byl běh, který mi změnil život. Byl to běh, na který nikdy nezapomenu.
Vzdálenost: 10 km
Čas: 00:46:43sec. (osobní rekord, dříve 00:51:42sec.)
Umístění: 152
Vím, že než dosáhnu konečného cíle, kterým je jeden z ultratrailů, bude to velká osobní zodpovědnost a dřina, ale vím, že to jde.
A taky už vím, že běh je mou srdeční záležitostí, bez které se můj život stává prázdným.
Hrozně se těším, že na té životní dráze, kterou před sebou mám potkám spoustu senzačních lidí s podobnými zážitky a vizí.
Jdeme do toho přátelé. Spolu, jako jedna bytost.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za Váš čas a komentáře :D