V cíli je to, co všichni hledáme

Vysoké Tatry, přesněji Orla Perć, byl cíl, který mi díky kamarádovi Honzovi ležel v hlavě dlouho. Pořád básnil, vyprávěl a snil o tom, že bychom tuto stezku orlů mohli společně zkusit zaběhnout rychlým tempem. S batohem to již jednou prošel za osm hodin, tak jsem si i já, natěšený, říkal, že bychom to mohli zvládnout. Ani zdaleka jsem netušil, s čím že to vlastně souhlasím. Do čeho se pouštím. Dobrovolně.



Video samo o sobě může napovědět, jak celá akce probíhala, ale dovolím si ještě (jak je u mě zvykem) několik dojmů:
- poznal jsem svou mez, hraniční výkon, kdy při každém pohybu cítíte všechny svaly a křeče Vás chytají do svalů, o kterých jste ani nevěděli, že je máte
- bouřka, která mě zastihla na jednom z vrcholů byla fakt humus, protože když se v horách držíte řetězu a kolem Vás lítají kroupy, nejste si tak úplně jistí svým výkonem, což se v horách může stát osudným
- podruhé se mi potvrdilo, když se dostanu do extrémní situace (liják jako prase a dlouhá a náročná trasa přede mnou), dojde k totálnímu vyprázdnění hlavy a extrémnímu napětí síly, která za normálních okolností leží někde hluboko v podvědomí (moment, neříká se tomu adrenalin?)
- když jsem dorazil s Honzou k autu na parkovišti, byl jsem unavený, ale strašně šťastný, a to i přesto, že výkon nebyl podle našich prvotních představ
- pivko a slunění po takovém výkonu vřele doporučuji :D

Když jsem se poté vrátil do Brna, rekonvalescence byla v pohodě, pokud pominu křeče v trávící soustavě, ale to už je docela jiná píseň s jinými slovy.

A právě v Tatrách, konkrétně na tom parkovišti jsem si uvědomil, že právě tohle chci a musím dělat.
Že právě tohle je můj cíl. Že v cíli pokaždé najdu to uspokojení touhy po výkonu, ať už je jakýkoliv.
Je to možná otřepané klišé, když napíšu, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Jít do toho, máknout a třeba i zvítězit. Vší silou, kterou v sobě máme, celým srdcem a myslí.
Tělo sice kolikrát nechce a vzpírá se, ale to je jen otázka hlavy, která není zvyklá na to, že jí někdo odporuje (to jsem prozměnu dokonale poznal dnes, když jsem vyšlapával na kole ten nejvyšší kopec :D )

Jen mě mrzí, že běh jsem v současné době odsunul trochu na druhou kolej ..... naštěstí jen dočasně.

Pravidlo-Nepravidlo č.7:
Vnitřní mír se vyplatí - dlouho jsem se v životě trápil a občas mě to přepadne i v dnešní době. Trápil jsem se nad tím, jaký jsem. Jaký jsem člověk. Až po nějaké době jsem si vlastně uvědomil, že ve svém životě nemusím nic. Nemusím nic zlepšovat, nic měnit ani cokoliv zdokonalovat a že vše kolem mě prostě běží tak, jak běží (a jak běžet má). Se mnou i beze mě.
A usilovat o dokonalost je hloupost a právě naopak, nedokonalost je přirozená a krásná. Nemám dokonalé sportovní vybavení, ani výkony nebo tréninky. Jsou ale přirozené a čisté. Co víc si přát než tento vnitřní mír.

Učím se