Bořím zeď

Dnes jsem se náramně těšil. Bral jsem do ruky boty s radostí, ale taky se ztuhlými stehny ze soboty. Zpočátku to bylo tuhý jak beton. Pomohla rozcvička (jak jinak taky).
Počátek byl náročný, několik schodů a dlouhý kopeček. Přiznám se, že jsem se chtěl zastavit, ale znáte to. Chcete zastavit, ale nechcete to jen tak vzdát. Nohy těžkly, a asi v polovině běhu jsem se konečně dostal po dlouhém kopečku na rovinku. Páni, to byla ale úleva. Cítil jsem se lehce, krásně a šťastný.

Když jsem probíhal kolem bohunického slovanu, kde se nachází areál  s fotbalovými hřišti, pobíhali tam malý kluci. Vzpomněl jsem si na dobu jejich věku, které jsem povětšinou trávil s kamarádek po lužních lesích jižní Moravy.
Nosil jsem maskáče a jako vzor měl speciální jednotky (Navy SEALS, S.A.S). O fotbale jsem neměl ani potuchy.

A neměl jsem ani žádný základ nebo průpravu k pohybu, který nyní budou mít oni. A právě to mě tolik nabudilo doběhnout do cíle, když už byl tak blízko.

Zbořit tu pomyslnou zeď ztuhlosti, kterou my běžci před sebou častokrát  máme.

A dřív, než dnešní příspěvek ukončím, dovolte mi prosím, abych sem dodal jeden text, který jsem četl těsně po dnešním krátkém, ale krásném běhu. Autorem je Vítězslav Harnoš. S jeho svolením (znovu děkuji Víťo) jej zde uvádím:

Téma: Fairtrade a dnešní společnost
Text:

Tohle téma ve mě probouzí řadu otázek. Aniž bych schvaloval "dětskou práci" v podobě, v jaké je dnes nejčastěji realitou, vždy mě napadne dilema: Jak se k tomu stavět ve chvíli, kdy práce dítěte je často jediným zdrojem příjmu v celé rodině a tedy jediným prostředkem k přežití? Vnímám tady několik faktorů, které tuto situaci v podstatě vytváří: 1. náš neuvěřitelný hlad po spotřebě - možná, že kdybychom toho potřebovali (=chtěli) méně, nebylo by nutné tolik vyrábět, nebyl by takový hlad po penězích na další spotřebu a tudíž bychom nepotřebovali tolik vydělávat = hnacím motorem společnosti by nemusel být neustálý ekonomický a hospodářský růst a rostoucí zisk. 2. vnucování našeho (západního, "vyspělého", atd.) způsobu života, myšlení a hodnot všem ostatním (tzv. rozvojovým) kulturám na světě. Proč máme dojem, že jen naše pojetí demokratického uspořádání společnosti je to nejlepší? Proč máme dojem, že jen náš systém vzdělávání a obecně rozvoje vědomostí, kultury a společnosti je ten jediný fungující? Nevidíme snad všude kolem sebe, že je všechno možné, jen ne funkční? Proč to, jestli je někdo pod nebo nad hranicí chudoby měříme tím, kolik dolarů má rodina k dispozici na den/týden? Je nutné (a vůbec možné) měřit vše penězi? Co kdyby najednou zmizely? Co kdyby najednou tato čísla přestala mít jakýkoliv smysl? Co by pak bylo tím měřítkem? Co třeba množství půdy na rodinu? Neocitla by se pak většina z nás (dnes tak bohatých) pod hranicí chudoby a možná i pod hranicí nutné k přežití? Nebo co počet členů rodiny, kteří žijí pospolu a sdílí společný prostor, myšlenky, zdroje, energii, jsou si vzájemně oporou, podporou, pomocí, inspirací ... ? Nebyla by to rána pro náš tak neuvěřitelně egoisticky individualistický způsob fungování a žití? Indiáni a spousta dalších tzv. původních kmenů a kmenových společenství nemají školy ani žádnou jinou oficiálně ustanovenou vzdělávací soustavu či systém. Děti žijí, vyrůstají a učí se v rodině zcela přirozeně tím, že pozorují a napodobují své rodiče (co že to napodobují u nás?). Jakmile dorostou do určitého věku, dostanou nůž a luk a šípy a učí se lovit. Zapojují se do "práce" zcela přirozeně dle potřeby a adekvátně svým možnostem a věku, nicméně od ranného dětství. Tito lidé nemají žádné osobní vlastnictví, proto nemají potřebu hromadění majetku a umělé spotřeby. Nezávidí si, protože není komu co závidět. Když je někdo silnější a schopnější a proto umí přinést více potravy (nebo čehokoliv), není to jeho osobní výhoda a zisk, ale výhoda a zisk celého společenství, protože i jeho schopnosti jsou součástí společenství a součástí sdílení. Zkuste jim vnutit náš systém vzdělávání, naši kulturu, naše hodnoty... a zničíte je, tak jako i byli do velké míry zničeni. Tento způsob myšlení a života je nám samozřejmě na hony vzdálený, něčeho takového nikdy nebudeme schopni. Ale.. možná stačí alespoň trochu přeorientovat svůj způsob uvažování a uvědomit si, že je lepší místo touhy po spotřebě a tedy nutnosti většího a většího výdělku mít (chtít) méně a tedy potřebovat méně vydělat. Třeba se pak budeme moci méně honit, díky tomu budeme moci trávit více času se svými blízkými, v přírodě a obecně věcmi, které nás naplní výrazně více a v důsledku učiní výrazně spokojenějšími. Ekonomika státu se pravděpodobně zpomalí, ale ... koho to vlastně trápí? Korupce najednou přestane být zajímavým tématem, protože kde není touhy po zisku a moci, tam není korupce. Státní pokladna se nebude hroutit pod náporem důchodů, protože tady bude zcela jiný a nesrovnatelně více fungující důchodový systém - individualistický a "nezávislý" (= bez povinností a zodpovědnosti) život nebude tou převažující, určující životní filosofií dětí a díky tomu se děti začnou zase starat o své rodiče, začnou si uvědomovat svou zodpovědnost a roli. To "státní zřízení", které jediné funguje, není třeba a není možné hledat kdekoliv vně nás samotných. Není to lidmi volený prezident ani "osvícený monarcha", jsme to my sami - ovšem podobně osvícení. Všechno to začíná a končí u nás samotných, v našich myslích, v našich duších a srdcích. V našich touhách a hodnotách, v naší životní filosofii. Bohužel dnešním tak populárním trendem je zbavit se osobní zodpovědnosti a pak k oné zodpovědnosti volat ty, co jsem si zvolili, že budou rozhodovat za nás. Jenomže i ti, co jsem si vybrali k vládnutí a rozhodování, jsou děti svých rodičů, které odkoukávají a napodobují stejné vzorce, stejný způsob myšlení, jednání, směřování, stejné hodnoty a cíle.. Začněte u sebe a dnes, teď. A pak je naděje, že jednou změníme celou společnost. Jiná cesta není. A tou cestou je: ODEPŘÍT SI. Vyměnit MÍT za BÝT. Cítíte, jak se ten malý neuvěřitelně závislý a egoistický človíček ve vás začíná kroutit? Vyžeňte ho, zbavte se ho. Ovládá vaši mysl, vaše tělo, nedopřeje vám skutečnou svobodu, otravuje vaše myšlenky, je horší, než rakovina! Mimochodem to přirovnání není samoúčelné. Rakovinu také posilujete tak, že si dopřáváte dobrot a nezdravých věcí a naopak oslabujete tak, že si je odepřete. Zdá se, že jediná cesta ke zdraví - jak tělesnému, tak duševnímu, je odepřít si to, na co máme tak neřízenou chuť. Což ostatně tvrdí i řada psychologů: cestou k duševnímu zdraví je odpírání si, oddalování slasti. Zajímavé je, že současná společnost je nastavena zcela opačně: kupuj teď, plať později. Užívej si HNED, plať (za to) až později! A platíme - cenu, kterou si ani sami neuvědomujeme. Cenu, kterou budou platit naše děti a děti našich dětí.. Není čas se tomu vzepřít? Neb dle všeho je toto cesta přímo do pekla duševní nemoci a závislosti! Je tak s podivem, že je mezi lidma čím dál tím méně skutečné plnohodnotné spokojenosti, naplnění a duševní vyrovnanosti? Toš tak.. Trochu jsem se rozepsal :) Ale nějak mi to nedalo, vytrysklo to ze mě jako čerstvě navrtané ložisko ropy :)

Díky za ten text. Sedí jak prdel na hrnec mému osobnímu vkusu.